Namísto toho, abych cestou domu přemýšlel o tom, co udělám k večeři nebo, že se mi chce neuvěřitelně moc na záchod a možná to ani nestihnu, zaměřil jsem se na problém, kterým je jistota. Slovíčko jež jsem ve své mysli nazval přeludem, protože jistota je stav, ve kterém jsme se naučili žít. Jsme si jistí, že nebude válka, že komunisti už by nemohli vládnout jako tenkrát, a že ta finanční krize za chvíli přestane, Řecko zkrachuje a bude klid. Jsme si také jistí, že ať už zvolíme kohokoliv, bude to stejně jedno a taky jsme si jistí, že když budeme poctivě šetřit, budeme se pak mít lépe.
Neklademe si otázky jako třeba, proč by se vlastně nemohlo všechno zhroutit jako domeček z karet? No a může? Jasně, že může a podle mě, ačkoliv si to nikdo nepřeje, jednoho krásného dne si prostě přiznáme, že peníze v podstatě neexistují, jejich hodnota je mizivá a jejich neexistující virtuální polovina, se kterou se v klidu obchoduje, vlastně opravdu neexistuje. Tadá!
Otázku, kterou jsem si ale kladl, a možná to není žádná bravurní myšlenka, jsem si dovolil přirovnat k předválečné Evropě. Tehdy také každý kdo měl trochu rozumu věděl, že bude válka. Dříve nebo později. Bohužel zásluhou zbabělých politiků se tak vskutku stalo a dnes je situace naprosto stejná, jenom typ konfliktu je jiný, ale nepřítelem jsou stejně jako onehdy voličské hlasy. Nebýt jich a úderných hesel politiků, pro něž je mnohokrát politika jediným řemeslem, kterého jsou schopni, možná bychom tu měli krizi dříve, rychlejší a také už bychom ji teď asi nemuseli řešit. Neustále však popouštíme uzdu všem možným dluhům, roztáčíme spirály peněz a doufáme (řečeno z pohledu politika), že se to snad jednou nějak seškrtá. Jistě pane ministře.
Jenže mi se pořád utěšujeme, že máme ještě více peněz než kolik máme dluhů, což je pokrytecká představa, a že se to nějak urovná. Prdlajs, dostaneme se na dno později a mnohem drsněji a také se z něj budeme pomaleji odlepovat, protože až nezbude vůbec žádná důvěra v náš systém, nezbude nám ani síla si nějakou důvěru znovu budovat.
Musí se nechat klasické válce jedna ohromná výhoda, jedna strana vždycky prohraje, druhá zvítězí a nejhůře to odnesou civilisti. Ve válce peněz to ale odnesou úplně všichni a nevyhraje nikdo. A jsme znovu u té jistoty, můžeme si totiž být jisti čím chceme, jistotu však nikdy mít nebudeme... a ani to není tak úplně jisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat