hodnocení.her.

Již delší dobu mám chuť napsat článek o tom, co si myslím o hodnocení her. Nečekejte však žádný opus, to přenechám s radostí někomu jinému. Na dlouhé texty si nepotrpím (a navíc diplomka za dveřma). Úvodem bych rád řekl, že jsem nikdy nepochopil fascinaci časopisem Edge. Mám pocit, že každý herní novinář tenhle kontroverzní plátek alespoň jednou vychválil do nebe, kvůli jeho kritickým hodnocením a nízkým bodovým známkám. Upřímně řečeno mi někdy přijde, že je plátek až zbytečně zapikanej ve své póze, ale čtenářům to naštěstí vůbec nevadí.

Co mě ale zaráží je, že velký vzor herního (ne)nadržování nedokázal trochu otevřít nikomu oči a při pohledu na metacritic se ptám sám sebe, zda-li to pisálci myslí vážně a nebo opravdu ztratili soudnost. Je totiž pravdou, že Edge podle mě někdy zbytečně v hodnocení ujede směrem dolů, ale proč sakra ostatní ujíždějí tak extrémně a pravidelně směrem nahoru?

Výmluva by mohla být taková, že tlak vydavatelů a distributorů je prostě moc velký, herní obchody taky chtějí svá procentíčka a tak se automaticky dávají osmičkovým hrám devítky, devítkovým desítky a ... no upřímně si nemyslím, že existuje něco jako dokonalá hra, takže absolutní hodnocení jsou mimo mísu. Každopádně nemyslím si, že to je pouze vina všech okolních tlaků, ale i vedení časopisů i herních webů. Je to taková ta tichá dohoda o plavbě po směru proudu.

Každý vám sice bude tvrdit, že něco takového neexistuje, ale pravda je spíše taková, že herní průmysl a jeho novinářská odnož je zkostnatělá zbabělá instituce, kde se hraje podle jasných pravidel a všichni se bojí nějakým zásadnějším způsobem obrátit kormidlo. Přitom je to děsivě dvousečné. Tento trend totiž v podstatě nemusí vyhovovat ani webům a časopisům, které se staly v podstatě homogenními produkty, ale též vydavatelům, vývojářům atp. Tlak na to, aby dělali jenom desítkové hry je enormní a přeci jenom se nejedná o filmy, které pokud zaštiťuje dobrý režisér, mohou si dovolit i nějakou tu negativní kritiku a i filmy pod šedesát mohou mít dobrou návštěvnost a výdělky.

U her to takhle nefunguje. Hry hodnocené pod osmdesát jsou mnohem častěji propadáky. Proto je trend 80+ her velice žádoucí. Bohužel jsme se na tom začali podílet všichni. Každý herní recenzent jistě potvrdí, že si za ta léta praxe vypěstoval schopnost velice rychle rozlišit do jaké kategorie her zařadíme daný titul. A hranice se za poslední léta velice zvedla, přitom hry se staly mainstreamem stejně jako filmy a dokonce už i nás ve východní Evropě se počet jedinců ochotných za hry utratit velmi vysoké peníze zvýšil a je jen otázkou času, kdy se rozroste ještě více. Herní kritici by tak podle mého názoru měli začít trochu brzdit, protože oni by neměli být tím nosníkem reklamy s absolutními hodnoceními, nýbrž zrcadlem megalomanských reklamních kampaní a koukat se na hry střízlivým okem.

Očista herních médií by určitě prospěla celému trhu. Mě osobně by se líbilo ustoupení od bodových hodnocení, ale v podstatě je to nesmysl. Každý si prostě rád škatulkuje. Další a mnohem efektivnější strategií by bylo oproštění se herních médií od herní reklamy. Závislost magazínů na inzerci herních společností je totiž extrémní. Jednoduchá rovnice pak říká, že pokud budete mít časopis na auta a vašim hlavním inzerentem bude nějaká automobilka, těžko pak zkritizujete její auto. Přitom hry jsou mainstream, jejichž cílový přesah na všemožná příslušenství a všechno spojené s hraním by nemělo bránit herním médiím sehnat inzerci jinde a tím se zbavit tlaku na hodnocení, která velice často neodpovídají realitě a nastolit nový standard rozdílů mezi špatnou a dobrou hrou. Jen teda, jestli už není pozdě...