co.je.staré.to.je.dobré!

Poslední dobou ve mě začíná opět sílit pocit, že jakmile se nějaká stará hra předělá do nového kabátku, je recenzenty hnedka absolutně vynášena do nebe. Poslední takový příklad staromilství je vidět na nové 3DSkové Zeldě. (moje recenze) Rozhodně velice zdařilá předělávka, to bez okolků ano, jenže je na ní a hlavně na herních principech vidět, že je to po čertech stará záležitost. Pokud by hra se stejnými herními principy vyšla dnes a jmenovala se úplně jinak, zřejmě by z ní nikdo takto odvařený nebyl. V podstatě má totiž velmi zkostnatělý herní systém, pofidérní RPG elementy, dětský nádech a jistou porci neohrabanosti spojenou s nutností neustále někam pobíhat jak trotl.

Druhá strana mince sice říká, že se to nakonec hraje dobře a co se současné 3DSkové produkce týče, jedná se jasně o top. Ale rozhodně se nejedná o hru, která by měla mít devítkové a vyšší ambice. U recenzentů ovšem při hodnocení podobných her zafunguje hned několik faktorů, které způsobí, že jako mávnutím kouzelným proutkem ztrácejí soudnost.

Tak třeba konečně mohou hrát hru, která má jiný a stále stravitelný herní principy. Hrají hru (jejíž původní verzi třeba ani nehráli), která má punc legendy (+10-30% k výslednému hodnocení), někteří se naopak vrací do svého mládí a koukají na hru růžovými brýlemi nostalgie. Pak je to zatím to nejlepší co na té platformě hráli. Hra se dobře ovládá a herní principy jsou přece HARDCORE (což platí pro dnešní dobu, tehdá Ocarina rozhodně hardcore hrou nebyla) a je to tak slaďoučké. Navíc se to odehrává ve velkém otevřeném světě přece!

Jenže za tímhle vším pozlátkem nevidí jiné vlastnosti hry. Třeba velmi lineární a často lehce nelogický level design. V podstatě naprosto nezajímavý příběh a především ploché herní charaktery. A otevřenost herního světa? No je pravda, že kvůli každé blbosti musíte přebíhat přes celou mapu tam a zpátky, ale to rozhodně není moc zábavné. Zvuky vám trhají uši a na dabing zapomeňte.

Tímto článkem však nechci říct, že je hra naprosto pitomá, jenom si taky nemyslím, že to je nějaké geniální veledílo s brutálně dokonalou hratelností. Jenom si myslím, že kdyby v této podobě vyšel další Fable, což je v podstatě moderní napodobenina a své herní principy nahradil těmi z Okarýny, byly by všichni asi hodně vyděšení a naštvání, protože by najednou hráli hru, jejíž principy by z nenadání nedokázali strávit.

Předělávky tak mají velkou výhodu oproti originálním hrám a recenzenti si pravděpodobně neuvědomují, že to jsou i oni, kdo dává stopku originálním projektům, po kterých tak naléhavě volají. A když se náhodou nějaká stará známá série vydá jiným směrem, malují hned čerta na zeď (ano, myslím tím třeba X-Com).

Já naštěstí nějakým přehnaným staromilectvím netrpím a jsem spíše toho názoru, že dnešní hry mi dokážou zprostředkovat mnohem pestřejší a zajímavější zážitek, než-li tomu bylo tehdá. A to, že hráče vedou za ručičku mi rozhodně nevadí, protože se alespoň nedostanu do bodu, že mě hra kvůli protahujícímu se hledání postupu přestane bavit. U her se prostě rád bavím a zdrojem zábavy pro mě rozhodně nejsou zkostnatělé herní principy.