recenze. Ms 'Splosion Man

Bylo nebylo a v chemické laboratoři za sedmero chladírenskými věžemi se za zvuků hudby ze sedmdesátých či šedesátých let (kdo ví?) ozvala rána jako hrom. Mezi kyselinovými lázněmi a popcornovým menu místních vědců vznikl život. Resp. dva a stejně jako když bůh stvořil Adama a Evu, stvořili v Pixel Twisted Games pana a paní 'Splozivní. A jelikož jsem nikdy původní hru v roli mužského bombiče nehrál, byla pro mě tahle paní s poněkud výbušnou povahou premiéra.

No co, nemůžu hrát každou hru, která vyjde (resp. mohl bych - sponzor needed! :)) ale na tuhle jsem se vyloženě těšil a naštěstí mi bylo dopřáno si jí zahrát. Prvně jsem se do tohohle mixu plošinovky a puzzle hry pustil se svojí přítelkyní (lze hrát až ve 4 lidech), tím pádem se mi otevřely úrovně, které jsou právě pro tento počet hráčů jako dělané. No a ačkoliv jde hra na věc vcelku zhurta a obtížnost velice rychle stoupá, nestalo se, že by nějakým způsobem klesalo u mé přítelkyně natěšení na další level. To je prosím rovno malému zázraku!

Hra je totiž vymyšlena tak, aby zaujmula snad všechny. Nás pravidelné hráče kvůli své chytlavosti, geekovksé uchylnosti a výbuchům. Ostatní kvůli chorobné roztimilosti, celkové jednoduchosti ovládání a hlavně pseudo-ženskosti (po úrovních totiž sbíráte boty!!! :). Paní Splosion Manová, nebo jak to vlastně je, se totiž neustále ocitá ve výbušném stavu. Každý hráčem namáčknutý skok je exploze, která má ve hře hned několik využití. Tou hlavní je skákání, další může být třeba odpalování raket, likvidování vědců a všeho okolo, také tím můžete spoluhráče odpálit o něco výše atp. Prostě si vyhrajete a to vcelku originálním způsobem a to jenom proto, abyste se co nejrychleji dostali na konec daného levelu. A jak jsem psal výše, levely jsou jiné pro různý počet hráčů a jiný je i zážitek ze hry. Multiplayer je hodně kooperativní a to hodně jiným způsobem než třeba Little Big Planet a hra jednoho hráče naopak zběsilá jízda s důrazem na hlavní protagonistku. Trochu něco jako kdybyste měli dvě hry v jedné, třeba akčního Sonica v případě singlu a Portalu 2 v kooperaci(brát s rezervou).

A tady skládám velkou poklonu, protože jednotlivé úrovně jsou krátké a hlavním cílem je z těch několika místností, ze kterých je normálně level tvořen, najít cestu ven co nejrychleji. Některé levely jsou více zaměřené na jednotlivé hádanky a chvilku trvá, než přijdete na kobylku dalšímu postupu a jiné zase sází na rychlé reflexi a bezchybné pochopení ovládání vybuchující ženštiny. Bohužel ačkoliv jsou jednotlivé levely (jak MP tak SP) navrženy opravdu bravurně, tak není úplně dobře vyřešená barevná škála a na barevných animovaných pozadích hry je někdy vaše postavička téměř neviditelná. Orientace v prostoru, kór v některých zběsilejších pasážích nebo ve více hráčích, je hodně ztížena, což je také největší neduh hry. Není totiž nic protivnějšího, než, že musíte chvíli ve změtích výbuchů, odlesků a podobných skopičin ještě hledat růžovou a anorektickou hlavní hrdinku.

Jinak se však jedná po všech směrech o výborný titul, který by asi neměl milovníkům plošinovek a nejen jim uniknout. Zabaví celkem na dlouho, dá se hrát neustále dokola a zavděčí se zřejmě všem, kteří se her vyloženě neštítí. Zahrají si však jen majitelé Xboxů.

co.je.staré.to.je.dobré!

Poslední dobou ve mě začíná opět sílit pocit, že jakmile se nějaká stará hra předělá do nového kabátku, je recenzenty hnedka absolutně vynášena do nebe. Poslední takový příklad staromilství je vidět na nové 3DSkové Zeldě. (moje recenze) Rozhodně velice zdařilá předělávka, to bez okolků ano, jenže je na ní a hlavně na herních principech vidět, že je to po čertech stará záležitost. Pokud by hra se stejnými herními principy vyšla dnes a jmenovala se úplně jinak, zřejmě by z ní nikdo takto odvařený nebyl. V podstatě má totiž velmi zkostnatělý herní systém, pofidérní RPG elementy, dětský nádech a jistou porci neohrabanosti spojenou s nutností neustále někam pobíhat jak trotl.

Druhá strana mince sice říká, že se to nakonec hraje dobře a co se současné 3DSkové produkce týče, jedná se jasně o top. Ale rozhodně se nejedná o hru, která by měla mít devítkové a vyšší ambice. U recenzentů ovšem při hodnocení podobných her zafunguje hned několik faktorů, které způsobí, že jako mávnutím kouzelným proutkem ztrácejí soudnost.

Tak třeba konečně mohou hrát hru, která má jiný a stále stravitelný herní principy. Hrají hru (jejíž původní verzi třeba ani nehráli), která má punc legendy (+10-30% k výslednému hodnocení), někteří se naopak vrací do svého mládí a koukají na hru růžovými brýlemi nostalgie. Pak je to zatím to nejlepší co na té platformě hráli. Hra se dobře ovládá a herní principy jsou přece HARDCORE (což platí pro dnešní dobu, tehdá Ocarina rozhodně hardcore hrou nebyla) a je to tak slaďoučké. Navíc se to odehrává ve velkém otevřeném světě přece!

Jenže za tímhle vším pozlátkem nevidí jiné vlastnosti hry. Třeba velmi lineární a často lehce nelogický level design. V podstatě naprosto nezajímavý příběh a především ploché herní charaktery. A otevřenost herního světa? No je pravda, že kvůli každé blbosti musíte přebíhat přes celou mapu tam a zpátky, ale to rozhodně není moc zábavné. Zvuky vám trhají uši a na dabing zapomeňte.

Tímto článkem však nechci říct, že je hra naprosto pitomá, jenom si taky nemyslím, že to je nějaké geniální veledílo s brutálně dokonalou hratelností. Jenom si myslím, že kdyby v této podobě vyšel další Fable, což je v podstatě moderní napodobenina a své herní principy nahradil těmi z Okarýny, byly by všichni asi hodně vyděšení a naštvání, protože by najednou hráli hru, jejíž principy by z nenadání nedokázali strávit.

Předělávky tak mají velkou výhodu oproti originálním hrám a recenzenti si pravděpodobně neuvědomují, že to jsou i oni, kdo dává stopku originálním projektům, po kterých tak naléhavě volají. A když se náhodou nějaká stará známá série vydá jiným směrem, malují hned čerta na zeď (ano, myslím tím třeba X-Com).

Já naštěstí nějakým přehnaným staromilectvím netrpím a jsem spíše toho názoru, že dnešní hry mi dokážou zprostředkovat mnohem pestřejší a zajímavější zážitek, než-li tomu bylo tehdá. A to, že hráče vedou za ručičku mi rozhodně nevadí, protože se alespoň nedostanu do bodu, že mě hra kvůli protahujícímu se hledání postupu přestane bavit. U her se prostě rád bavím a zdrojem zábavy pro mě rozhodně nejsou zkostnatělé herní principy.

želvy.ninja.

A tak šel čas. Párty střídala párty a nejenom, že docházel alkohol, jídlo a cigarety, ale také hry, které bychom si s kámoši zahráli. Samozřejmě to trochu tahám za vlasy, ale v podstatě mě k tomuto tématu donutila jakási nostalgie a nedostatek her pro čtyři hráče. Chvilkové hledání na Xbox Live Marketplace mě však brzy uspokojilo. Ačkoliv může mi někdo vysvětlit, proč není v Torchlight co-op? No nic, jak jsem se tak prodíral všemožnými hrami, narazil jsem na svou dětskou herní lásku, kterou jsem pařil s kámošem jako malej kluk na Super Nintendu. Ovšem v moderní předělávce scrollovací akce krásně do pořádného grafického kabátku a silně návykovou hratelností. 800 MS bodů (cca 300,-) se vypařilo, než bys řekl švec.

A stálo to za to? Upřímně nad tím právě teď uzažuju. Hra sice byla naprosto svižná, úchvatná a bůh ví co ještě, ale její herní doba  na normální obtížnost činila ve dvou lidech pouhých půl hodiny (takže ve čtyřech na těžkou to bude obdobný), šmitec nazdar. Hra prostě nabídla pouze velice krátké levely, které sice nabízely tu kýženou oldschoolovou náplň, jenže za svoje prachy jsem čekal víc herního času. No nic, zaplakal jsem a v zápalu nostalgie objevil svého nesmrtelného šampiona mého dětského hraní.

TMNT 1989 Arcade se vylouply ani nevím jak a za 400 MS bodů (cca 150,-), nu proč ne. Pamatuju si tu plejádu misí, těžké bosse z řad Trhačových pohůnků a neutuchající akci, která nám vždy zabrala nejméně dvě hodiny čistého času. Napínavé hlídání zdraví a užitečné sbírání povalujících se kousků pizzy. Prostředí utékala jedna za druhým... no dost nostalgie a zpátky do reality, Xboxová předělávka totiž stojí za starou belu. Nejenom, že je vůbec problematické fungovat ve více lidech nějakým normálním způsobem, v klidu si hlídat životy a likvidovat nepřátele, jak jsem byl zvyklý z Nintenda. Jedná se totiž o nějakou hybridní automatovou insert-coin verzi, což vám v podstatě zajišťuje nesmrtelnost (protože házení drobáků tak nějak nejde :)) a jelikož tempo hry je mnohonásobně rychlejší, budete chcípat o sto šest.... a nebude vám to vůbec líto, protože ze hry se stane půl hodinová rubačka s osekanými levely, v podstatě s nesmrtelnými postavičkami, ale hlavně se z ní stane hra bez atmosféry, což bohužel zamrzí nejvíc. Jasně, hra sice nestála tolik peněz jako moderní předělávka a jedná se vyloženě o výlet do minulosti, ovšem nikoliv důstojný. Takže se holt zase sáhlo po Castle Crashers.

Nostalgie je svině. :)