Recenze za pět minut na stole...

Některé hry je velice nevděčné recenzovat. Každý herní pisálek se o tom dříve nebo později přesvědčí. Je celkem jedno jestli jde o nový MMORPG, které se prostě musí co nejdříve stihnout, střílečku s důrazem na multiplayer nebo libovolnou sportovní sérii. Pokud má totiž hra svůj hlavní potenciál právě ve hře více hráčů, nemá recenzent tlačený terminy moc času na hře najít vše podstatné.

Bezokolků se přiznávám, že tohle byl částečně i můj případ, když jsem letos recenzoval novou FIFU. Ačkoliv jsem si poctivě počkal na plnou verzi, která mi umožní hru recenzovat i po okusení online hry (na rozdíl od většiny ostatních recenzentů), stejně jsem neměl možnost odehrát dostatečně velké množství zápasů. A v tom je ten klíč. Nová FIFA totiž obsahuje neuvěřitelné množství chyb, nedodělků a nepochopitelných nesmyslů, které však vyplouvají napovrch pozvolna a tak si jich horlivý recenzent nemá šanci všimnout.

Je to trochu nepříjemná věc, ale po sérii více jak dvou stovek online zápasů v nové FIFĚ jsem přesvědčen o tom, že jsem hrál celou dobu betaverzi fotbalové simulace s číslovkou 13. Rozhodně se nemusíte bát, že bych si tady stěžoval, protože prostě neumim hrát. Je to spíše z důvodů nesmylných chyb hry, hratelnosti a celého toho revolučního konceptu bránění a herní fyziky.

Tak třeba bránění je fajn, ale faktická nemožnost jít hráčům do těla ze hry dělá takový vyčkávací fotbálek odehrávající se na krajích obou šestnáctek. Mezihra prakticky nefunguje, je mnohem výhodnější posílat míče na super rychlé hráče, které prostě nemáte šanci nejenom dostihnout, ale většinou ani zastavit dobře mířeným skluzem.

No, co naplat, tak naběhne do vápna, napálí míč a pozor, skvělý zákrok brankáře. Hráč však udělá ještě dva kroky a jako hadrový panáček zakopne o nic netušícího obránce. Penalta! Ha, tak dlouho si všichni zanadáváme na korupční rozhodčí v reálu, že si z toho asi v EA vzali ponaučení a do rukou jednoho virtuálního rozhodčího dal moc, jakou má rovnou pět rozhodčích reálných. Prostě bída.

Herní fyzika je také hodna výsměchu. Však co to je, hráči nevydrží malé nárazy, přepadávají přes sebe jako hrušky, zakliňují se a pokud možno dělají tak o 300% delší kotrmelce, než cirkusový profesionál.

Dalším minusem je hra zálohy, která funguje pouze mezi vápny, hráči se nedoplňují do obrany a ke konci vypjatých zápasů i při zapnuté maximální defenzivě neprojevují známky snahy získat balon. Tohle se ve FIFĚ opakuje tradičně, ale vzhledem k novým systémům bránění to dělá ve hře totální bordel.

Tohle všechno tak mělo zaznít pěkně natvrdo v recenzi, ale bohužel uzávěrky jsou uzávěrky a já jen doufám, že příští FIFA mě k podobnému článku nedonutí a stejně s ní i další hry. Myslím si totiž, že čuch na to, jak hra je nebo není kvalitní, mám dobrý a věřte mi, že podobná vystřízlivění mi nedělají dobře. Ačkoliv jsem sice trochu skepticky nové FIFĚ udělil známku 80/100, zasloužila by si kvůli spoustě chyb minimálně deset bodíků strhnout.

Je to tak věčné dilema, vyjít s recenzí aktuálně nebo ji pozdržet a jak dlouho asi by se mělo čekat? Kolik času je opravdu dost na prozkoumání takové hry jako je FIFA nebo třeba nová onlajnovka? Podstatné je to, že to jsou hry, které na první pohled umí velice dobře klamat a to je právě ten pohled, které jim většina herních recenzentů věnuje, což je ve výsledku velká chyba.

Appeasement peněz

Namísto toho, abych cestou domu přemýšlel o tom, co udělám k večeři nebo, že se mi chce neuvěřitelně moc na záchod a možná to ani nestihnu, zaměřil jsem se na problém, kterým je jistota. Slovíčko jež jsem ve své mysli nazval přeludem, protože jistota je stav, ve kterém jsme se naučili žít. Jsme si jistí, že nebude válka, že komunisti už by nemohli vládnout jako tenkrát, a že ta finanční krize za chvíli přestane, Řecko zkrachuje a bude klid. Jsme si také jistí, že ať už zvolíme kohokoliv, bude to stejně jedno a taky jsme si jistí, že když budeme poctivě šetřit, budeme se pak mít lépe.

Neklademe si otázky jako třeba, proč by se vlastně nemohlo všechno zhroutit jako domeček z karet? No a může? Jasně, že může a podle mě, ačkoliv si to nikdo nepřeje, jednoho krásného dne si prostě přiznáme, že peníze v podstatě neexistují, jejich hodnota je mizivá a jejich neexistující virtuální polovina, se kterou se v klidu obchoduje, vlastně opravdu neexistuje. Tadá!

Otázku, kterou jsem si ale kladl, a možná to není žádná bravurní myšlenka, jsem si dovolil přirovnat k předválečné Evropě. Tehdy také každý kdo měl trochu rozumu věděl, že bude válka. Dříve nebo později. Bohužel zásluhou zbabělých politiků se tak vskutku stalo a dnes je situace naprosto stejná, jenom typ konfliktu je jiný, ale nepřítelem jsou stejně jako onehdy voličské hlasy. Nebýt jich a úderných hesel politiků, pro něž je mnohokrát politika jediným řemeslem, kterého jsou schopni, možná bychom tu měli krizi dříve, rychlejší a také už bychom ji teď asi nemuseli řešit. Neustále však popouštíme uzdu všem možným dluhům, roztáčíme spirály peněz a doufáme (řečeno z pohledu politika), že se to snad jednou nějak seškrtá. Jistě pane ministře.

Jenže mi se pořád utěšujeme, že máme ještě více peněz než kolik máme dluhů, což je pokrytecká představa, a že se to nějak urovná. Prdlajs, dostaneme se na dno později a mnohem drsněji a také se z něj budeme pomaleji odlepovat, protože až nezbude vůbec žádná důvěra v náš systém, nezbude nám ani síla si nějakou důvěru znovu budovat.

Musí se nechat klasické válce jedna ohromná výhoda, jedna strana vždycky prohraje, druhá zvítězí a nejhůře to odnesou civilisti. Ve válce peněz to ale odnesou úplně všichni a nevyhraje nikdo. A jsme znovu u té jistoty, můžeme si totiž být jisti čím chceme, jistotu však nikdy mít nebudeme... a ani to není tak úplně jisté.

Battlefield 3 Beta - dojmy.

Původně jsem si řikal, že kvůli nedostatku času a nedostatku podnětů nebudu chvilku na blog přispívat. Ovšem se zkouškou bety vele očekávaného akčního dílka se všechno tak trochu vyprávělo. Rozdělíme si tak tenhle krátký článek do tří odstavců (resp. čtyř vč. tohohle). První se bude věnovat samotným multiplayerovým kláním, druhý technické stránce a třetí nakonec podivné službě Origin - systému digitální distribuce od EA.

Při prvním zapnutím hry se připravte na dvě věci. Budete asi často chcípat, než začnete hrát opatrně a rozhodně to není stejné jako stará dobrá dvojka. Nová Battlefield totiž v multiplayeru zatím vypadá tak nějak nově. Na dvou mapách (Operation mètro a Caspian Border) se dočkáte různorodé hratelnosti. Zatímco první mapa zasazená do prostředí Paříže je o litém boji na relativně malé mapě, druhá připomíná druhý díl, nabízí ohromné bitevní pole a také bojovou techniku, vč. letadel. Upřímně řečeno mě bavila více ta stísněnější podoba a to nejen kvůli tomu, že můj kompjůtr tak trochu nestíhal. Prostě a jednoduše mi bitva, která se postupně přesouvá z parku, přes metro až do ulic velkoměsta přišla zajímavější, živější a tak trochu i taktičtější. Zatímco na velké mapě se všichni hned vrhají po obrněných autech, tancích atp., tady jsme pěškobusem a kooperace je tak mnohem více intenzivní. Možná mě to bavilo i proto, že mám rád hry typu SWAT nebo Rainbow Six a tohle je takový zajímavý mix mezi hratelností Counter-striku a Call of Duty. Nejsem asi holt milovník velkých bitev. Svoje si však evidentně najdou všichni, což je dobře. Stejně zajímavé je i úkolově orientovaná hra, díky které má hra velice dobrou dynamiku a pocit války je hodně intenzivní. Standardem už je odemykání nové výbavy a v rámci profesí (medik, inženýr, snajpr a podpůrná pěchota) i velice důležitá týmová souhra a balanc.

Vybaloncovaná hratelnost však moc nekoresponduje s ne příliš promakanou technikou stránkou. Možná by se spíše slušelo řict s nevyladěnou, protože graficky a zvukově je BF3 i na nějnižší detaily opravdu krásná hra. Jenom prostě každému funguje jinak, zasekává se, doskakují textury nebo mizí a objevují se zbraně... prostě je to beta a tak ty bugy k tomu holt patří. Nejvíce si toho všimnete na obrovské mapě Caspian Border, která je prostě do jisté míry nevyladěná a hrát na ní je kolikrát velké zlo i v případě, že hraje méně než 40 hráčů (ze 64 možných). Dělo PC je tak trochu povinností. A to mě dostává zpátky ke grafice, jsem totiž zase o trochu šťastnější, že jsem konzolový hráč a BF bych si na PC po téhle zkušenosti nekoupil. Je to jasné, ačkoliv hra na kompu nabídne více hráčů na mapě, konzolisté se nebudou muset vůbec starat o technickou stránku hry. Prostě jim to pude děj se co děj. A jelikož BF vypadá i na nízké detaily slušně, budou zmlsaný PC hráči kupovat za těžký prachy nesmyslně silné kompy a my si prostě v klidu hrát. Tím nechci spustit nějaký flame war, ale je vidět, že počítačové hry trpí neustále tím samým neduhem, který už jsem si odvykl řešit a jsem za to v podstatě hodně rád.

Co mě ale neskutečně sere a čeká mě to z příchodem onlajnovky Old Republic, je služba EA Origin. Upřímně řečeno, čekal jsem obdobu steamu se vším všudy, jenže ono to je takové divné. Nainstalujete si Origin, stáhnete betu (pořád jak steam), pak si zapnete hru a místo hry se vám v prohlížeči otevře účet EA pro BF, který funguje jako nedomrlé menu hry. Běží vám tak povinně dvě aplikace, Origin a prohlížeč. Ano, můžete si tak kontrolovat statistiky nebo se připojovat na servery, ale to je dost divný! Došlo to dokonce tak daleko, že přes to zapínáte hru, ta se otevře někde na liště (pokud vůbec) a musíte se do hry tabovat. Tam zjistíte, že vám daný server nevyhovuje. Namísto toho, abyste si vybrali přes hru jinej server a vyhnuli se v mém případě malému PC kómatu, se hra vypne a musíte zase přes browser. Je to nejenom otravné, ale také nepochopitelné, proč tohle všechno neobstarává jeden program? Halo, bude rok 2012... Origin je tak absolutně největší nevýhoda této hry (a dá se přežít), která mě často odradila od toho si hru vůbec spustit. Konzolisté se tímhle naštěstí trápit nemusí.

Xenoblade Chronicles - rychlé dojmy

Něco se stalo! Sám sebe nachytávám v posteli s wiimotem a nuchackem (samozřejmě moje nejoblíbenější erotické pomůcky) jak hraju na miniaturní LCD telce japonský RPG... Sešly se tak hned tři totální paradoxy. V pátek, kdy mě nehoní žádná uzávěrka nebo tak něco, se věnuju nic nedělání zrovna u Wii, které se mi jen velice těžko zavděčuje. Hraju hru žánru, který mě vždycky svou absurditou (kromě her na ds, kde jsou fakt návykové) a hudbou dokázal leda tak nasrat a ještě dobrovolně sedím před minitelevizí. I když je fakt, že tam sedím jen z důvodu lepší kvality obrazu na menší obrazovce. Na větších zařízeních je to prostě vždycky blitka.

Každopádně hra Xenoblade Chronicles, kterou jsem před pár dny dostal na recenzování do Game Page mě totálně uhranula. Z mého hlediska totiž boří veškerá zaběhlá klišé jRPG stylu Final Fantasy, jako jsou tahové souboje, extrémně uchylné charaktery nebo dementní hudba. Všechno je dost plynulé a nepůsobí to ani tak sterilně jako třeba White Knight Chronicles. Ale hlavně se to na Wii skvěle hraje.

Bombastické je třeba ovládání, které využívá všech nejsnáze dostupných tlačítek. Velice rychle se tak bez zbytečných zdržovaček dostanete do inventáře nebo přerozdělíte akční body schopnostem. V soubojích se zase stihnete přesouvat a takticky používat útoky, které se hodí vždy na jinou část těla vašeho protivníka. Prostě paráda. Něco takového jsem si vůbec ani zdaleka nepředstavoval, ale kéž by se o tom poučily i další tvůrci.

Je pravda, že tahle hra jde možná spíše proevropským stylem a není tím typickým příkladem japonské tvorby, ale to mě, jako hráči, který je na něco podobného už téměř alergický vyhovuje a z mého pohledu se možná začíná blýskat na lepší časy. Takovýhlech RPG si totiž rád zahraju ročně víc... takže nazout teplé ponožky, kafíčko a hurá na roboty mechový... teda mechony robotí! ... a vy, jak to, že to ještě nepaříte, tohle prostě musíte mít doma.

Deus Ex Human Revolution - done!

Lidská revolta, jak již název napovídá, je hlavním pilířem všech doposud vydaných Deus Ex her. Je to revolta lidí proti strojům (lidským), lidem proti lidem bez robotických implantátů, menších proti větším a méně mocným proti těm téměř všemocným a pak Deus Ex Machina, resp. vy.

A hlavní charakter Adam Jensen, jeden z nejzajímavějších drsných hochů poslední doby. Bývalý SWAT a nový šéf bezpečnosti v Sarif Industries – společnosti na kybernetické implantáty. Taky chlapík v dlouhém kabátu s frajersky nagelonavanými vlasy a hlavně hlasem, který nostalgikům připomene Waltera Simonse… ano nový Deus Ex je plný zajímavých odkazů… ale pravda je často úplně jinde, než ji čekáte. Pravda totiž možná vůbec neexistuje.

Tahle božská akční filmová hra je především o překvapeních. Je to v podstatě jediné současné RPG, kde děj neovlivňujete pouze v dialozích, jak je tomu zvykem, ale i vaším samotným počínáním. Za celou hru třeba nemusíte nikoho zabít (kromě hlavních bossů) nebo naopak můžete zabíjet, jak se vám zlíbí. Důležité je ale uvědomit si, že téměř veškeré činy mají nějaký dopad a věřte mi, že ten dopředu rozhodně neodhadnete. Zdánlivě dobrá rozhodnutí totiž nemusí dopadnout dobře, ale háček je už v tom, že vy absolutně netušíte, co to vlastně správné rozhodnutí je.

Nebudu tady nikomu nalhávat, že jsem si human revolution nezamiloval, protože by to nebyla pravda. Je to proto, že je to absolutní odkaz prvního dílu, se vším co k sérii neodmyslitelně patří, tedy třeba design úrovní (sice lehce nesmyslný, ale pro hratelnost neocenitelný), lehký nádech sandboxové hratelnosti (lehce otevřené město, plno prázdných bytů a pořád se někam couráte) a hlavně svoboda řešení téměř čehokoliv. Dále stále tatáž orientace na stealth s možností hraní hry jako klasickou střílečku. Umělá inteligence není zrovna inteligentní, ale dodržuje přesně taková pravidla, aby vás bavilo proti ní hrát, protože se hraje fér. Už od začátku je všechno jasně vysvětleno, a pokud vám hra nesedne během první hodiny hraní, zřejmě vám bude vadit celou dobu. Jenže to asi hrozí jenom opravdu nízkému procentu hráčů.

Prostě je to moderní jednička, okořeněná o nový příběh odehrávající se 25 let zpátky v čase (2027) a tak i nováčci, kteří nemají šajnu o původní hře, nebudou ničím zaskočeni. Zároveň autoři nebyli tolik svázáni a mohli si v podstatě vymyslet, co chtěli a přitom zachovali všechno, co jsme jako pamětníci chtěli, některé věci zjednodušili a některé upravili a nutno podotknout, že všechny změny mi přišly k lepšímu, resp. sedí hře jako celku více, než kdyby to bylo stejné jako v jedničce.

RPG systém je přehledný, není složitý a omezuje se pouze na vylepšení části kybernetického těla hlavního hrdiny. Takže třeba větší účinnost paží, možnost dýchat i v zamořených oblastech, možnost seskakovat z výšek nebo do nich lépe skákat. Umožňuje tichý běh a nebo třeba libůstku pro rambiče – Typhoon systém. Tj. věc, kterou jsem ve hře nevyužil, ale nadchla mě, ačkoliv jsem kvůli ní pár hodin v kuse chcípal. Představte si, že naběhnete ke skupince nepřátel a prostě se mezi těma chudáčkama odpálíte, resp. ze sebe vystřelíte v 360° projektily, které stoprocentně vyřadí ze hry všechno, v čem koluje virtuální krev.

Prostě paráda. No a já jsem se vydal cestou stejnou, jakou jsem měl nejraději v jedničce a totiž tichošlápství v kombinaci s hackerskými dovednostmi. To mi dovolilo prozkoumat snad úplně každý kout světa, ve kterém se hra odehrává. Ovládat roboty, kamery a hlavně číst emaily, které jsou kolikrát velice vtipné, někdy velice zajímavé a někdy o ničem. Prostě takový reál. A to je další z mnoha kouzel této hry, je totiž náramně uvěřitelná. Fascinující zážitek z ní navíc vyšperkovávají renderované cut-scény, hlavní bossové, veškeré klíčové postavy a pak intercom, který má Adam zabudovaný a komunikuje tak se vzdálenějším světem.

Vlastně ani nevím, co všechno mám více vynachválit a nakonec jsem docela rád, že jsem se nedostal k žádné recenzi, ale píšu si sem a tak trochu po svém. Deus Ex Human Revolution je tak neuvěřitelně komplexní hra, že popsání každičkého aspektu by mohlo znamenat i několik stráněk textu a věřím tomu, že se najde pár maníků, co na tohle téma napíšou třeba bakalářku. Proč ne, tahle hra je totiž obrazem nadčasovosti, bez hluchých míst a s dobře promyšleným tempem. Mě osobně hra zabrala více jak 35 hodin času a to by si to někdo mohl klidně splést se střílečkou (nu a proč vlastně neJ). Naprostý luxus, ve kterém je těžké něco vyčítat.

Jasně, někdo by určitě našel několik chyb, třeba jak je možné, že se téměř všude dostanu kanalizací, nebo proč jsou tak nelogicky rozmístěné větrací šachty a to je zcela legitimní otázka. Naštěstí právě tohle dilema jakožto blogger a milovní hry neřeším. Je to vlastně přesně to, v co jsem doufal, protože tak to v Deus Ex prostě je. Jediné co mě tak trochu mrzelo, byla absence zbraní na blízko. Místo toho Adam využívá své robotické paže, se kterými dokáže opravdové divy a pokud dobře investujete bodíky, zvládne takhle vyřizovat účty i proti dvěma protivníkům naráz ve velice efektivních kombech.

Takže vlastně cajk a k tomu jsem neustále valil bulvy z vizuálního zpracování, které se vyvarovalo všemožných kudrlinek a zbytečných efektů. Jenom pár filtrů a jinak takové strohé provedení a světe div se, bez těch všech bloomů a speciálních odlesků to vypadá fakt bombasticky, uvěřitelně… (a to jsem to hrál na PS3 a čekal trochu průser) teda až na strnulejší tváře postav (odpuštěno!). Docela mě pobavilo, když si jeden známý stěžoval, že v jedné Montrealské misi vypadají ty kanceláře a chodby dost podobně, že je to takový stereotypní. No jo, ale přesně takhle kanceláře vypadají, design je v tomhle naprosto korektní, žádné výstřelky nečekejte.

Navíc, když už jste někde zavřeni moc dlouho, je přesně ten správný čas na opuštění hnízdečka a letí se dál. Nejprve Detroit, pak Shanghai, Montreal a tak podobně. Prostě se párkrát prolítnete a taky si hodněkrát zaloadujete. Obtížnost je totiž nekompromisní a blázni co si to dají na nejtěžší stupeň (já hrál na doporučený prostředek) mají před sebou pořádnou výzvu. Například souboje s bossákama jsou očistcem, pokud to hrajete jako ve stínech se toulající srábek, co unese asi tak tři zbraně a dvě z nich jsou neutralizéry. Ale tak to má bejt, rambové to zase zchytaj v průběhu hry, protože Adam, byť s notně posilněnou výdrží, prostě ránu z brokovnice z metru nedává. To je další ohromné plus, tady není nic zadarmo, každé vaše rozhodnutí prostě něco stojí a to není důvod si na to stěžovat, ale naopak se z toho radovat.

Tohle je prostě naprostý skvost, něco, čeho se příznivci série tak trochu báli a teď se ztopoření, opaření a opocení snaží spát jen minimum času a zbytek věnovat hře, která je nemá v čem zklamat. Ani mě nezklamala a rozhodně se k ní vrátím a to nejen jednou. Mým dalším snem je pak kompletní remake jedničky nebo další posunutí děje, protože tomuhle týmu prostě věřím. Odvedl sakra dobrou práci, a pokud nějaký škarohlíd neshledá tuhle hru prvním z mnoha kandidátů na hru roku, budu se velice divit. Parametry na to totiž Deus Ex má a ostatní konkurenti, a že jich není málo, se asi tento rok budou muset spokojit s tím, že téhle hře budou koukat na záda (z mého pohledu téměř stoprocentně). Deus Ex Human Revolution sice není žádnou herní revolucí, ale je hrou, kterou zase budeme používat v anketách pro naše nejoblíbenější hry ever. Ne proto, že by předvedla něco, co jsme ještě neviděli, ale proto, že dokáže být po káždém zahrání tak trochu jiná pro každého z nás nebo jenom taková, která nám vlastně tak úplně neříká, co a jak máme dělat a přitom vás nenechá bloudit. Není dokonalá, ale je nadčasová, je skvělá, je… jejda, prostě a jednoduše – kdo si to nekoupí je posera!

hodnocení.her.

Již delší dobu mám chuť napsat článek o tom, co si myslím o hodnocení her. Nečekejte však žádný opus, to přenechám s radostí někomu jinému. Na dlouhé texty si nepotrpím (a navíc diplomka za dveřma). Úvodem bych rád řekl, že jsem nikdy nepochopil fascinaci časopisem Edge. Mám pocit, že každý herní novinář tenhle kontroverzní plátek alespoň jednou vychválil do nebe, kvůli jeho kritickým hodnocením a nízkým bodovým známkám. Upřímně řečeno mi někdy přijde, že je plátek až zbytečně zapikanej ve své póze, ale čtenářům to naštěstí vůbec nevadí.

Co mě ale zaráží je, že velký vzor herního (ne)nadržování nedokázal trochu otevřít nikomu oči a při pohledu na metacritic se ptám sám sebe, zda-li to pisálci myslí vážně a nebo opravdu ztratili soudnost. Je totiž pravdou, že Edge podle mě někdy zbytečně v hodnocení ujede směrem dolů, ale proč sakra ostatní ujíždějí tak extrémně a pravidelně směrem nahoru?

Výmluva by mohla být taková, že tlak vydavatelů a distributorů je prostě moc velký, herní obchody taky chtějí svá procentíčka a tak se automaticky dávají osmičkovým hrám devítky, devítkovým desítky a ... no upřímně si nemyslím, že existuje něco jako dokonalá hra, takže absolutní hodnocení jsou mimo mísu. Každopádně nemyslím si, že to je pouze vina všech okolních tlaků, ale i vedení časopisů i herních webů. Je to taková ta tichá dohoda o plavbě po směru proudu.

Každý vám sice bude tvrdit, že něco takového neexistuje, ale pravda je spíše taková, že herní průmysl a jeho novinářská odnož je zkostnatělá zbabělá instituce, kde se hraje podle jasných pravidel a všichni se bojí nějakým zásadnějším způsobem obrátit kormidlo. Přitom je to děsivě dvousečné. Tento trend totiž v podstatě nemusí vyhovovat ani webům a časopisům, které se staly v podstatě homogenními produkty, ale též vydavatelům, vývojářům atp. Tlak na to, aby dělali jenom desítkové hry je enormní a přeci jenom se nejedná o filmy, které pokud zaštiťuje dobrý režisér, mohou si dovolit i nějakou tu negativní kritiku a i filmy pod šedesát mohou mít dobrou návštěvnost a výdělky.

U her to takhle nefunguje. Hry hodnocené pod osmdesát jsou mnohem častěji propadáky. Proto je trend 80+ her velice žádoucí. Bohužel jsme se na tom začali podílet všichni. Každý herní recenzent jistě potvrdí, že si za ta léta praxe vypěstoval schopnost velice rychle rozlišit do jaké kategorie her zařadíme daný titul. A hranice se za poslední léta velice zvedla, přitom hry se staly mainstreamem stejně jako filmy a dokonce už i nás ve východní Evropě se počet jedinců ochotných za hry utratit velmi vysoké peníze zvýšil a je jen otázkou času, kdy se rozroste ještě více. Herní kritici by tak podle mého názoru měli začít trochu brzdit, protože oni by neměli být tím nosníkem reklamy s absolutními hodnoceními, nýbrž zrcadlem megalomanských reklamních kampaní a koukat se na hry střízlivým okem.

Očista herních médií by určitě prospěla celému trhu. Mě osobně by se líbilo ustoupení od bodových hodnocení, ale v podstatě je to nesmysl. Každý si prostě rád škatulkuje. Další a mnohem efektivnější strategií by bylo oproštění se herních médií od herní reklamy. Závislost magazínů na inzerci herních společností je totiž extrémní. Jednoduchá rovnice pak říká, že pokud budete mít časopis na auta a vašim hlavním inzerentem bude nějaká automobilka, těžko pak zkritizujete její auto. Přitom hry jsou mainstream, jejichž cílový přesah na všemožná příslušenství a všechno spojené s hraním by nemělo bránit herním médiím sehnat inzerci jinde a tím se zbavit tlaku na hodnocení, která velice často neodpovídají realitě a nastolit nový standard rozdílů mezi špatnou a dobrou hrou. Jen teda, jestli už není pozdě...

recenze. Ms 'Splosion Man

Bylo nebylo a v chemické laboratoři za sedmero chladírenskými věžemi se za zvuků hudby ze sedmdesátých či šedesátých let (kdo ví?) ozvala rána jako hrom. Mezi kyselinovými lázněmi a popcornovým menu místních vědců vznikl život. Resp. dva a stejně jako když bůh stvořil Adama a Evu, stvořili v Pixel Twisted Games pana a paní 'Splozivní. A jelikož jsem nikdy původní hru v roli mužského bombiče nehrál, byla pro mě tahle paní s poněkud výbušnou povahou premiéra.

No co, nemůžu hrát každou hru, která vyjde (resp. mohl bych - sponzor needed! :)) ale na tuhle jsem se vyloženě těšil a naštěstí mi bylo dopřáno si jí zahrát. Prvně jsem se do tohohle mixu plošinovky a puzzle hry pustil se svojí přítelkyní (lze hrát až ve 4 lidech), tím pádem se mi otevřely úrovně, které jsou právě pro tento počet hráčů jako dělané. No a ačkoliv jde hra na věc vcelku zhurta a obtížnost velice rychle stoupá, nestalo se, že by nějakým způsobem klesalo u mé přítelkyně natěšení na další level. To je prosím rovno malému zázraku!

Hra je totiž vymyšlena tak, aby zaujmula snad všechny. Nás pravidelné hráče kvůli své chytlavosti, geekovksé uchylnosti a výbuchům. Ostatní kvůli chorobné roztimilosti, celkové jednoduchosti ovládání a hlavně pseudo-ženskosti (po úrovních totiž sbíráte boty!!! :). Paní Splosion Manová, nebo jak to vlastně je, se totiž neustále ocitá ve výbušném stavu. Každý hráčem namáčknutý skok je exploze, která má ve hře hned několik využití. Tou hlavní je skákání, další může být třeba odpalování raket, likvidování vědců a všeho okolo, také tím můžete spoluhráče odpálit o něco výše atp. Prostě si vyhrajete a to vcelku originálním způsobem a to jenom proto, abyste se co nejrychleji dostali na konec daného levelu. A jak jsem psal výše, levely jsou jiné pro různý počet hráčů a jiný je i zážitek ze hry. Multiplayer je hodně kooperativní a to hodně jiným způsobem než třeba Little Big Planet a hra jednoho hráče naopak zběsilá jízda s důrazem na hlavní protagonistku. Trochu něco jako kdybyste měli dvě hry v jedné, třeba akčního Sonica v případě singlu a Portalu 2 v kooperaci(brát s rezervou).

A tady skládám velkou poklonu, protože jednotlivé úrovně jsou krátké a hlavním cílem je z těch několika místností, ze kterých je normálně level tvořen, najít cestu ven co nejrychleji. Některé levely jsou více zaměřené na jednotlivé hádanky a chvilku trvá, než přijdete na kobylku dalšímu postupu a jiné zase sází na rychlé reflexi a bezchybné pochopení ovládání vybuchující ženštiny. Bohužel ačkoliv jsou jednotlivé levely (jak MP tak SP) navrženy opravdu bravurně, tak není úplně dobře vyřešená barevná škála a na barevných animovaných pozadích hry je někdy vaše postavička téměř neviditelná. Orientace v prostoru, kór v některých zběsilejších pasážích nebo ve více hráčích, je hodně ztížena, což je také největší neduh hry. Není totiž nic protivnějšího, než, že musíte chvíli ve změtích výbuchů, odlesků a podobných skopičin ještě hledat růžovou a anorektickou hlavní hrdinku.

Jinak se však jedná po všech směrech o výborný titul, který by asi neměl milovníkům plošinovek a nejen jim uniknout. Zabaví celkem na dlouho, dá se hrát neustále dokola a zavděčí se zřejmě všem, kteří se her vyloženě neštítí. Zahrají si však jen majitelé Xboxů.

co.je.staré.to.je.dobré!

Poslední dobou ve mě začíná opět sílit pocit, že jakmile se nějaká stará hra předělá do nového kabátku, je recenzenty hnedka absolutně vynášena do nebe. Poslední takový příklad staromilství je vidět na nové 3DSkové Zeldě. (moje recenze) Rozhodně velice zdařilá předělávka, to bez okolků ano, jenže je na ní a hlavně na herních principech vidět, že je to po čertech stará záležitost. Pokud by hra se stejnými herními principy vyšla dnes a jmenovala se úplně jinak, zřejmě by z ní nikdo takto odvařený nebyl. V podstatě má totiž velmi zkostnatělý herní systém, pofidérní RPG elementy, dětský nádech a jistou porci neohrabanosti spojenou s nutností neustále někam pobíhat jak trotl.

Druhá strana mince sice říká, že se to nakonec hraje dobře a co se současné 3DSkové produkce týče, jedná se jasně o top. Ale rozhodně se nejedná o hru, která by měla mít devítkové a vyšší ambice. U recenzentů ovšem při hodnocení podobných her zafunguje hned několik faktorů, které způsobí, že jako mávnutím kouzelným proutkem ztrácejí soudnost.

Tak třeba konečně mohou hrát hru, která má jiný a stále stravitelný herní principy. Hrají hru (jejíž původní verzi třeba ani nehráli), která má punc legendy (+10-30% k výslednému hodnocení), někteří se naopak vrací do svého mládí a koukají na hru růžovými brýlemi nostalgie. Pak je to zatím to nejlepší co na té platformě hráli. Hra se dobře ovládá a herní principy jsou přece HARDCORE (což platí pro dnešní dobu, tehdá Ocarina rozhodně hardcore hrou nebyla) a je to tak slaďoučké. Navíc se to odehrává ve velkém otevřeném světě přece!

Jenže za tímhle vším pozlátkem nevidí jiné vlastnosti hry. Třeba velmi lineární a často lehce nelogický level design. V podstatě naprosto nezajímavý příběh a především ploché herní charaktery. A otevřenost herního světa? No je pravda, že kvůli každé blbosti musíte přebíhat přes celou mapu tam a zpátky, ale to rozhodně není moc zábavné. Zvuky vám trhají uši a na dabing zapomeňte.

Tímto článkem však nechci říct, že je hra naprosto pitomá, jenom si taky nemyslím, že to je nějaké geniální veledílo s brutálně dokonalou hratelností. Jenom si myslím, že kdyby v této podobě vyšel další Fable, což je v podstatě moderní napodobenina a své herní principy nahradil těmi z Okarýny, byly by všichni asi hodně vyděšení a naštvání, protože by najednou hráli hru, jejíž principy by z nenadání nedokázali strávit.

Předělávky tak mají velkou výhodu oproti originálním hrám a recenzenti si pravděpodobně neuvědomují, že to jsou i oni, kdo dává stopku originálním projektům, po kterých tak naléhavě volají. A když se náhodou nějaká stará známá série vydá jiným směrem, malují hned čerta na zeď (ano, myslím tím třeba X-Com).

Já naštěstí nějakým přehnaným staromilectvím netrpím a jsem spíše toho názoru, že dnešní hry mi dokážou zprostředkovat mnohem pestřejší a zajímavější zážitek, než-li tomu bylo tehdá. A to, že hráče vedou za ručičku mi rozhodně nevadí, protože se alespoň nedostanu do bodu, že mě hra kvůli protahujícímu se hledání postupu přestane bavit. U her se prostě rád bavím a zdrojem zábavy pro mě rozhodně nejsou zkostnatělé herní principy.

želvy.ninja.

A tak šel čas. Párty střídala párty a nejenom, že docházel alkohol, jídlo a cigarety, ale také hry, které bychom si s kámoši zahráli. Samozřejmě to trochu tahám za vlasy, ale v podstatě mě k tomuto tématu donutila jakási nostalgie a nedostatek her pro čtyři hráče. Chvilkové hledání na Xbox Live Marketplace mě však brzy uspokojilo. Ačkoliv může mi někdo vysvětlit, proč není v Torchlight co-op? No nic, jak jsem se tak prodíral všemožnými hrami, narazil jsem na svou dětskou herní lásku, kterou jsem pařil s kámošem jako malej kluk na Super Nintendu. Ovšem v moderní předělávce scrollovací akce krásně do pořádného grafického kabátku a silně návykovou hratelností. 800 MS bodů (cca 300,-) se vypařilo, než bys řekl švec.

A stálo to za to? Upřímně nad tím právě teď uzažuju. Hra sice byla naprosto svižná, úchvatná a bůh ví co ještě, ale její herní doba  na normální obtížnost činila ve dvou lidech pouhých půl hodiny (takže ve čtyřech na těžkou to bude obdobný), šmitec nazdar. Hra prostě nabídla pouze velice krátké levely, které sice nabízely tu kýženou oldschoolovou náplň, jenže za svoje prachy jsem čekal víc herního času. No nic, zaplakal jsem a v zápalu nostalgie objevil svého nesmrtelného šampiona mého dětského hraní.

TMNT 1989 Arcade se vylouply ani nevím jak a za 400 MS bodů (cca 150,-), nu proč ne. Pamatuju si tu plejádu misí, těžké bosse z řad Trhačových pohůnků a neutuchající akci, která nám vždy zabrala nejméně dvě hodiny čistého času. Napínavé hlídání zdraví a užitečné sbírání povalujících se kousků pizzy. Prostředí utékala jedna za druhým... no dost nostalgie a zpátky do reality, Xboxová předělávka totiž stojí za starou belu. Nejenom, že je vůbec problematické fungovat ve více lidech nějakým normálním způsobem, v klidu si hlídat životy a likvidovat nepřátele, jak jsem byl zvyklý z Nintenda. Jedná se totiž o nějakou hybridní automatovou insert-coin verzi, což vám v podstatě zajišťuje nesmrtelnost (protože házení drobáků tak nějak nejde :)) a jelikož tempo hry je mnohonásobně rychlejší, budete chcípat o sto šest.... a nebude vám to vůbec líto, protože ze hry se stane půl hodinová rubačka s osekanými levely, v podstatě s nesmrtelnými postavičkami, ale hlavně se z ní stane hra bez atmosféry, což bohužel zamrzí nejvíc. Jasně, hra sice nestála tolik peněz jako moderní předělávka a jedná se vyloženě o výlet do minulosti, ovšem nikoliv důstojný. Takže se holt zase sáhlo po Castle Crashers.

Nostalgie je svině. :)

kamarádi.online!

Nevím jak vy, ale já jsem ve svých mladších letech poprvé podlehl MMORPG šílenství. Nebylo to ale kvůli World of Warcraft, ale trochu atypickým Guild Wars. Vzpomínám si na to, jak jsme se klukama ještě na střední dohodli, že si tuhle hru bez měsíčních poplatků (vzhledem k našim výdělkům logicky) koupíme. Naše první krůčky ve hře ale byly hodně nesmělé. Nespočet dní jsme se poflakovali v nováčkovské oblasti a do prvních větších bítek bylo ještě hodně daleko. Natož pak k nějakému guildovnímu vyžití. Nebudu se tu chvástat, že tuhle mánii jsem začal já, protože nezačal, ale prostě jsme se začali více a více integrovat, až jsme si po pár nezáživných guildách vybrali tu pravou.

Guild Wars se tak najednou stalo výplní veškerých volných dní a večerů (a že jich bylo), dělali jsme výpravy na potvory, kosili jsme ostatní hráče v PvP a z guildy nejprve anonymních lidí se pomalu stávala pořádná parta lidí z masa a kostí. Netrvalo příliš dlouho a první sraz byl za dveřmi. Stateční rytíři, kouzelnícíci a lučištníci se poprvé setkali a kouzlo hry zafungovalo dokonale a scházíme se dodnes. Příští sraz začíná zítra a bude to zase pekelná jízda. Onlinovky už spolu sice téměř nehrajeme, ale čert to vem.

Takže všem škarohlídům, ustrašeným rodičům a především pseudo-mravokárcům bych rád vzkázal, že pokud váš potomek pouze dřepí u kompu a hraje World of Warcraft nebo jakoukoliv jinou hru, má nasazený mirkofon a komunikuje s ostatními, podporujte ho v tom. Nikdy totiž nevíte, kdo sedí na druhé straně drátu a jaký význam to pro toho kluka bude mít, až ho tyhle hry více či méně omrzí. 

Zlomte vaz!

P.S. Neplatí to pro ty líný tlustý bečky, co kromě toho jenom chlemtaj Colu, cpou se chipsama a k večeři si objednávaj dvojitý hranolky s tatarkou. Resp. kupujte mu zeleninu a jogurty a minimálně ho k pohybu donutíte tím, že si bude z mlsnosti chodit sám a za svoje. No a nebo ho nechte bejt a třeba bude taky spokojenej, tak jako já a spousta dalších, kterým do toho nikdo nekecal.

prázdninová.kooperace.

Poslední dobou se zaobírám s myšlenkou, jaké hry si vlastně o prázdninách zahrát v kooperaci. Jak všichni dobře víme, ve dvou se zábava násobí. Jenže co s tím, sice jsem nedávno sepsal jakýsi prázdninový seznam, ale to by v tomto případě nebylo úplně fér. Zaprvé jsem zase neměl bohužel tu čest hrát co-op u všech her, které se mi dostali pod ruku a pak se mi nechce sepisovat žádné seznamy, nýbrž jen doporučit pár her, které mě samotného zaujali, a které budu o prázdninách smažit já + nějaký ten parťák.

Začneme Soňáckou konzolí. Rozhodně se třeba majitelům PS3 vyplatí využít odpustky ve formě volně stažitelného zombie krváků Dead Nation. Žádná novinka to sice není, ale to nic neubírá na kvalitě a hlavně zábavnosti kooperativní hry, leč pouze pro dva hráče. Taky se však jedná o pořádnou výzvu a to jak kvůli obtížnosti, tak kvůli ovládání, na které jsem si musel chvíli zvykat. Všechno ostatní je super, nové zbraně, vylepšování, tématičtí zombie, vysoká obtížnost, spousta skrytých pokladů a nutnost spolupráce. Zabalené to je v parádní grafice, takže není co řešit.

Všem majitelům Xboxů zase kromě stálic ve formě Gears of War 1,2 nebo perfektního co-opu v Halo 3 a Reach doporučuju sáhnout do přihrádky arkádových her a pořídit si třeba Castle Crashers, vhodné jak pro chlapy, tak pro dámy. Jednoduchá kresba a neuvěřitelně návyková hratelnost. Přímo k sežrání! Představte si moderní parodii na Golden Axe, nějaká ta kouzla, spoustu předmětů a neuvěřitelnou porci legrace. Navíc levelování a zdokonalování vlastností vašich postav, fekální humor... sakra, tahle hra je prostě bombastická, kulervoucí a drsně roztomilá, tak to mám rád!

PC hráči ideálně sáhnou po Steamu a jeho nabídce. Tady se těžko hledá něco nejlepšího, ale pestrý výběr od zombie po sci-fi dává jasně najevo, že tady je z čeho vybírat. Určitě tak nesmíte minout Portal 2, Magicka a Bordelands. Musím se ale přiznat, že PC už dávno není moje herní platforma číslo jedna. Je to dáno jednak mojí pracovní specializací na konzole, druhak už mě to ani moc nebere.  Žádná onlinovka mě teď neoslovila a čekám, co se změní s příchodem Old Republic. Takže jedinej PC co-op, kterej si střihnu bude zase Diablo 2. Ta hra ani po těch letech nemá chybu.

No, ale zpátky k tématu. Kooperativních her je spousta, ať novějších, tak starších a v podstatě velká většina má dvěma a více hráčůmco nabídnout. Problém spíše nastává v sehnání dostatečného počtu hráčů. Tak třeba tohle byl jeden ze základních problémů Left 4 Dead. S kámošema jsme se dohodli na koupi, ale bohužel se nám podařilo najít společný čas pouze prvních 14 dní. Proto jedna rada - pořizujte si jen ty hry, které budete ochotni hrát i bez vašich kamarádů, ale i s náhodnýma lidma online, popřípadě takové, které jsou zábavné i v jednom. Prázdniny v tomhle ale asi nebudou takový problém, protože pokud nepracujete, budete mít času habaděj, tak se neválejte a pařte sakra!

soumrak.nintenda?

Nintendo je fenomenální firma. Prodává své konzole Wii a DS jak na běžícím pásu a najednou bum. Přichází 3DS a poprask se nekoná, čím to? Je snad na 3D příliš brzo nebo je tu i jiný problém. Já jsem toho názoru, že problém není v třetím rozměru, ale někde úplně jinde a stejný problém asi čeká i Wii-U. Pojďme se ale nejprve mrknout do minulosti.

Konkrétně do roku 1997, tedy roku, kdy se na světlo světa dostala konzole N64. Tahle zbrusu nová našláplá krabička byla tehdá přímou odpovědí Nintenda na první Playstation. Nabídla pořádný výkon a hry vypadaly opravdu božsky. Také vznikali neskutečně krásné hry, které jsou doteď brány za klasiku. Takový Golden Eye 007 nebo Super Mario 64 a pro mě (jelikož to byla první hra, kterou jsem kdysi při návštěvě Německa na N64 hrál) nostalgická pecka Shadow man. Na svou dobu perfektní grafika, kvalitní ovladač a nakonec i samotná konzole nevypadala kdysi úplně špatně a v konkurecni, ačkoliv se jí nakonec nepovedlo překonat PSX v prodejích, zaznamenala docela dobré prodeje (cca 40 milionů kusů). Bohužel kvůli výrobním nárokům a pak především kvůli drahým a nízkokapacitním cartridgím to z finančního hlediska nebylo kdovíjaké terno a Nintendo tak držel nad vodou především Game Boy, tou dobou již v nastupující Color verzi. 

Už tehdá začínalo být jasné, že konzole nebudou doménou snaživých Japonců, ale bude to segment handheldů, ve kterém jen těžko najde pár let konkurenci. Dlouhá léta v podstatě nerušeně Nintendo dominovalo kapesnímu trhu. Game Boye po zařízení Advance následovalo fenomenální dvoudisplayový DS a další jeho mutace až k dnešnímu 3DS. Mezi tím se samozřejmě narodil GameCube, ovšem v době, kdy už rok opanoval trh legendární Playstation 2 a tak se tato malá roztomilá konzole posunula na odstavnou kolej, protože na té druhé už začínal vystrkovat růžky Xbox. Jenže pro Nintendo byl GameCube malý test. Udělali totiž konzoli, která si na sebe od začátku svého uvedení na trh vydělávala. No a ještě extrémněji to pak bylo vidět u Wii. 

A právě Wii byl po DS ten druhý milník. Nintendo moc dobře vědělo, že zatímco na handheldovém trhu nemá valnou konkurenci (PSP byl spíše sekundant) a může si dovolit za laciný kus hardwaru dovolit přemrštěnou cenu, udělá to tak i s konzolí. Ale jelikož jsou to koumáci, řekli si, že jen tak by to asi nešlo. Museli prostě přijít s něčím novým a tou novinkou byl pohyb. Co naplat, že výkon konzole stojí za starou belu, hry jsou na pohled ošklivé a samotná konzole vypadá jako externí vypalovačka, kterou se před návštěvou nebudete chtít příliš chlubit. Můžete se přeci hýbat a to za cenu, která bude menší než u konkurence, protože to smontujeme z věcí, které jsou dneska za hubičku. Bezvadný tah, který oslovil nejen hráčskou obec a samotná krabička se pomalu blíží hranici sta milionů prodaných kusů.

Jenže je jasné, že s prodejem her (všeobecně, né 1st party značky) to zase tak slavné není a i tehdy nenároční zákazníci chtějí něco víc. Nintendo jim tak vyhoví v době, kdy se Sony rozhodlo udělat ještě úspornější a výdělečnější Playstation 3, tedy v době, kdy je hardware současné generace konzolí opět za hubičku. Přidá se tak pár cingrlátek, možná malinko větší výkon a máme tu zbrusu novou konzoli. Jenže to by asi úplně nestačilo, pohyb je v podstatě vyčerpán a Nintendo musí přijít s něčím co vás zase donutí ke koupi. 

Tím posvátným grálem tentokrát nemá být 3D, ale speciální ovladač s obrazovkou. Bohužel to už ale nezní tak hvězdně a obávám se, že Nintendo Wii-U, jak se nová konzole jmenuje, bude tak trochu propadák. Troufám si tvrdit, že pokud se s něčím zásadním nevytasí, nebudou mít vlastně co nabídnout. Prostě jen to, co už na trhu je a má to i konkurence. Stejná "chyba" jako v případě 3DS, kde se asi trochu podcenil trh s chytrými telefony. Jednoduše vlastně jenom revize toho, co jsme již udělali, tedy to, co dělají všichni ostatní. Nintendo se tak v podstatě samo dostalo do stejné role jako Microsoft a Sony, zatímco doposud si jelo na vlastním písečku, ale na rozdíl od těchto dvou firem má ještě jeden zásadní nedostatek a tím je šetření. Zákazníci si podle mě rozmyslí, jestli chtějí hezkou či ošklivou konzoli. Zatímco třeba původní Nintendo DS vypadalo v zavřeném stavu docela k světu, nové 3DS je óda na šetření. Pokaždé, když ho držím v ruce se bojím, že se rozpadne. Dotykový display je urážkou současného dotykového světa a samotné 3D vypínám, protože v podstatě nemá žádný jiný, než grafický efekt. Hratelnostní změny ale nějakou revoluci neprodělaly. Prvky, díky kterým Nintendo vytvořilo svou vlastní kategorii, prostě nijak zásadně neobohatilo. A stejně to vypadá i s novou konzolí. Vypadá to vcelku lacině, trochu bez nápadu a revoluce to rozhodně nebude. Stejný problém je i s online službami, Nintendo prostě nemá a pochybuju, že bude mít bombastický Xbox Live! nebo alespoň něco jako PSN. Jedinou výhodou tak budou exkluzivní hry, ve kterých je Nintendo silné a umí je i po létech ždímání náležitě prodat. I přesto se tak trochu obávám, že Wii-U a potažmo 3DS budou těmi zařízeními, které teď budou své konkurenci pár let spíše sekundovat.

co.s.létem?

No né, pořád se o létu mluví jako o okurkové sezóně a o období, ve kterém na trh přicházejí spíše průměrnější tituly. Letos platí v určité míře akorát ta druhá varianta, jelikož her se zdá být více, než obvykle bývá. Možná lehce zklamaní mohou být pouze majitelé Wii, ovšem ostatní hráči si musí mnout ruce. Vždyť tu jsou takové pecky jako L.A.Noire, Zaklínač 2, Dirt 3, Legend of Zelda na 3DS nebo Infamous 2 na PS3 a v klidu říkám i Duke Nukem Forever. Ten sice v porovnání s dnešními střílečkami patří do spíše odpadové kategorie (prostě sračka), ale pro spoustu nostalgiků to je přesně to co si rádi zahrajou. Akorát si místo starého Duka pustí toho nového a basta fidli. No a další hry jsou těsně před vydáním, popřípadě vycházejí dneska.

Shadow of the Damned se zatím tváří hodně zajímavě a později se tady k němu vyjádřím. Alice: Madness Returns, kterou jsem teda taky ještě nehrál, ale podle všeho to zase bude spíše průměrná hra sázející na "šokující" krvavost a zvrácenost (blbost), ovšem asi zabaví. Každopádně na podobnou strunu bude brnkat F.3.A.R., od kterého si slibuju především pořádný co-op a zábavu na delší dobu právě kvůli této volbě. Jinak bych určitě doporučil nový Dungeon Siege 3, který rozhodně stojí za hřích. Diablo to sice není, ale čert to vem. Pohybově nadané by mohl zase určitě okouzlit Child of Eden v Kinectové verzi.

 No není toho málo a to se nesmí zapomínat na příval prázdninových DLC a pak hlavně arcade games třeba na Xboxu. Pro PC hráče tu je navíc ještě volba sáhnutí po nějakém tom MMORPG. Free2play model pomalu nabírá otáčky a tak je výběr více než pestrý (mimojiné i Age of Conan, Champions Online atp.). Takže jak je to s tou okurkárnou? Já sucho mít určítě nebudu a co vy?

první.blog.

Je tomu tak. Založil jsem si další blog, tentokrát aktuální, oproštěn od puberty či zbytečné politiky, skepse a podobných nesmyslů. Pochopitelně to neznamená, že potlačím svou osobnost. O čem, že tu budu psát? Převážně o hrách, o mých názorech na herní scénu, ale i o tématech s tím nesouvisejících, ale hlavně - bez obalu.